Vlak do Bradavic

11. 10. 2010 | † 30. 09. 2015 | kód autora: hFD

Dnes je 1. 9. 1984. To znamená, že už mi je celý den jedenáct. Juchů! Ráno byl u nás doma strašný shon! Nebyla jsem prostě schopná všechny ty věci nacpat tak rychle do kufru, jak chtěli moji rodiče. Pořád se to tam ne a ne vlézt, až se tatínek rozčílil, přiběhl ke mě do pokoje, mávnul hůlkou, něco zakřičel a věci nalítli do kufru takovou rychlostí, až jsem se bála, že se mi lucerna rozbije. Víko se zaklaplo, všechno sjelo po schodech dolů a než jsem se nadála, kufr stál u dveří. Nejdřív jsem byla smutná, že mi rodiče nekoupili s sebou žádné zvíře, ale vysvětlili mi, že je jim úplně jasné, že budu mít na hradě pořád co dělat a nestarala bych se pořádně o něj. Aspoň mám o zavazadlo míň. Taťka řekl, že půjdeme na nádraží pěšky, takže jsme měli co dělat, abychom stihli dojít včas, když jsem předtím tak zdržovala. Naposled jsem se ohlédla za naším domečkem a už jsme spěchali přes ulice k nádraží. Bylo to vážně na poslední chvíli. Stačila jsem jen natlačit kufr do vlaku, naskočit za ním a už se rozjížděl. Zamávala jsem rodičům a rychle jsem si setřela z očí pár slz. Určitě byly jen od větru a od té rychlé cesty. Vždyť je zase třeba na Vánoce uvidím...

Chvíli jsem bloudila po vagonech a hledala nějaké kamarády, až se ke mě přihnal Aaron s Olivií, že mám jít s nima, že mě tu hledali. Konečně jsme se všichni tři našli a ani jsme se nenadáli a byli jsme na místě. Ta vesnice, ve které jsme vystoupili, se jmenuje Prasinky. Všude pobíhalo spousta dětí a mezi nimi byl jeden velmi vysoký pán s velkým plnovousem velkým jako má můj strýček, ale spíš ještě větším. Odvedl nás až ke krásnému jezeru, na kterém čekaly lodičky. Nasedla jsem do jedné z nich, v tom davu se mi Olivie i Aaron ztratili a lodička plula přes velké jezero k hradu. Za chvilku jsme hrad spatřili a vypadal ještě krásněji, než jsem si ho představovala. Vystoupili jsme z lodí a společně šli až k hlavní bráně Bradavic. Ten vysoký pán nás tam chvíli zdržel a už jsme vešli dovnitř. Takovou krásu jsem ještě nikdy neviděla. Vešli jsme do velké síně, která se tyčila do velkých výšek a uprostřed té síně stála nějaká paní, asi profesorka. Vypadala velice přísně a dívala se na nás přes své brýle s pěkně strašidelným výrazem. Pověděla nám, co nás čeká a umínila jsem si, že ať budu v jakékoliv koleji, budu se snažit co to půjde a pomůžu získat co nejvíc bodů! Rychle jsem se upravila a v tu chvíli nás pustila do Velké síně, kde byly čtyři dlouhé stoly, plno svíček a plno žáků. Podívala jsem se nahoru a spatřila jsem strop, který vypadal jako obloha před chvíli venku a pod ním mnoho svíček. Bylo to moc krásné. Rozhlížela jsem se okolo a málem jsem nevnímala, jak řada dětí předemnou ubývá. Každou chvíli někdo tleskal, to když se nový žák dostal k němu do koleje. Viděla jsem, jak Aarona zařadili do Nebelvíru a Olivii do Havraspáru, když v tom se ozvalo: "Jasleen Wilson!"

Oklepala jsem se, plácla jsem se po tváři, abych se pořádně probrala a přistoupila jsem k židličce. Na hlavu mi dopadl velký těžký klobouk. Do které koleje mě teď asi zařadí?


Zobrazit další články tohoto autora

Související články

Copyright © 2008-2017 Hups.cz. Všechna práva vyhrazena.